AKTUALITY

Dneska zas bylo hodně práce. Ráno jsem měl informaci o třech lidičkách na evakuaci z Bachmuta. Zajel jsem tedy na sklad, nechal se naložit humanitární pomocí a v mezičase se snažil si kontakty navolat. První byla bábuška, která už čekala. Druhej byl pán, který ale bydlel na straně Bachmuta "za mostem" tedy za bývalým mostem, který už je vyhozený do povětří. Standardně těmto lidem říkáme, ať nám jdou naproti aspoň na druhou stranu řeky, přes pěší most, nebo přes ponton, protože jezdit k nim není bezpečné, zvlášť v posledních dnech. Pán ale měl zcela nezvratný argument, že má 7 tašek a kvůli tomu nemůže přece někam chodit pěšky (cca 700m). Tak jsem pánovi řekl, že uvidíme, co bude v našich silách, ale že mu nic slíbit nemůžem, za těchto okolností. Cesta na Bachmut probíhala ok, vzal jsem s sebou "fotografa" Pašu, (kluka s Iphonem), abych se vyhnul číhajícím reportérům ze skynews. Humanitárku jsem vyložili klasicky na dobrovolnickém centru a jali jsme se hledat cestu na druhou stranu řeky. Moc se nám nedařilo najít správnou cestu a tam, kde to vypadalo, že by se mohlo dát projet se zpravidla zvedal dým od čerstvých příletů nebo hořících domů. Položili jsme si tedy, jako už mnohokrát, na misku vah hodnotu našich životů a funkčnosti našeho auta vs. hodnotu 7 tašek pána, který se k nám kvůli nim nemůže přiblížit pěšky. Vzhledem k tomu, že to tam začínalo bouchat ještě víc než obvykle, rozhodli jsme se jet na další adresu. Po cestě nás zastavilo vojenské auto s raněnýma, kteří nemohli najít nemocnici, tak jsme je tam doprovodili. Na výjezdě jsme vyzvednuli bábušku a obdrželi informaci, že poslední kus se cítí nemocen a nepojede. S mnou, předem odhadovanou úspěšností, 33% jsme se vrátili do Slavjansku a bábušku předali do nemocnice. Z různých neověřitelných náznaků to vypadá, že by mohla z ukrajinské strany proběhnout zase nějaká kontraakce, ať už tady, nebo třeba na Jihu. Bylo by to fajn, protože by se Bachmutu trochu ulevilo. Ještě se tam dá fungovat, ale dost se to tam "nezlepšuje". ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dnešek byl poměrně klidný a pohodový. Ráno jsem měl vyzvednout lidi z Torecka, Konstantinovky a Družkovky a odvézt je na Pokrovsk. Tam je humanitární středisko, kde je pak odešlou evakuačním vlakem tam, kam si lidé přejí. Při ranní prověrce odpadl jeden zájemce z Torecka a jeden z Konstantinovky. Oproti tomu v Družkovce jsme měli nečekaných 6 navíc. Naštěstí část z nich byla děcka, takže se nás podařilo nakonec do auta naskládat dohromady, včetně mne 11. Cesta byla poklidná. Postupně na náš sklad začínají přicházet objednaná kamínka "buržujky", které jsme nakoupili za Vaše dary. V následujících dnech bychom je rádi rozdistribuovali. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak dneska to bylo zas trochu náročnější na nervy. Je tu docela kosa, okolo -10 ale auto (byť napodruhé) startuje. Ráno jsem vyrazil s humanitárkou a vodou na Bachmut. Poté jsem měl zkusit vyzvednout 2 lidi z vesničky pod Bachmutem. Vyrazil jsem dřív a úspěšně se mi podařilo vyhnout se tomu, aby se ke mně embednuli nějací zahraniční novináři. Nechci hejtit víc než je nutné, ale když jedu někam, kde to neznám, tak tím spíš jezdím radši sám. Nad Bachmutem se proháněly PVO rakety a kreslily krásné obrazce na arktickém nebi. Humanitárku jsem vyložil a pak pokračoval dál, hledat cestu. První přímá cesta vedla přes Bachmut a rychle odjíždějící vojenská auta mi dala znát, že bude lepší to objet. Většinou mi chodí adresy večer o den dřív, takže jsem měl přibližnou alternativu. Nicméně nejedná se o místo, kam by někdo z kolegů nedávno jel. Po cestě bylo slyšet, že ve směru, kterým jedu to pěkně rachotí. Zastavil jsem tedy a u místních obyvatel jsem se doptával na cestu. Ti mi řekli, že by mi cestu vůbec nedoporučili a po prozkoumání mapy a zjištění, že se daná vesnička nachází v dolině, což je špatné, jsem se jal rozmýšlet, co dál. Na jednu stranu jsou to hrozně těžká rozhodnutí, která musím udělat sám, na stranu druhou jsem byl rád, že jsem s sebou neměl ty žurnalisty, poněvadž to mohli být kovboji, kteří jsou příliš hrr. Zapálil jsem si na uklidnění dýmku a po chvilce úvah jsem se rozhodl, že tam nepojedu. Je mi líto lidí, ale na druhou stranu je to místo, kam to švihá z obou stran a bylo by to spouštění se do doliny, kde na protějším kopci už asi stojí rusové. Navíc přesně tyto extrémní "zajavky" (poptávky k evakuaci) bývají často neprověřené, protože není signál a jejich objednateli tedy nejsou sami obyvatelé, ale jejich příbuzní. V praxi už se nám dřív několikrát stalo, že jsme jeli do docela divokých míst, a tam nám obyvatelé řekli, že si nic neobjednávali, a že pryč nechtějí. S nepořízenou a rozporuplnými pocity jsem se vrátil do Slavjansku. Odpoledne jsem měl schůzku v Konstantinovce s kamarádem vojenským kaplanem, bývalým vedoucím mládežnického centra, toho času vojenským medikem. Předal jsem mu spacáky, pár polních vařičů a helmu, co jsem přivezl z ČR. Bylo to milé setkání a kluci mi rovnou řekli, že jsem udělal dobře, protože se z inkriminované vesnice nedávno vrátili, a že tam zrovna jdou tvrdé boje. Den to byl náročný, ale před chvílí dali elektriku, tak se mi podařilo vyčistit a zprovoznit kávovar, stahuju si Přátele, poslouchám ДДТ a popíjím poměrně obstojné kapučíno... nakonec to není tak zlé 🙂 ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska byl zase dobře využitý den. Od včerejška jsem věděl, že jsou 3 potenciální klienti na evakuace ze Soledaru. Když jsem tam byl naposled, v září, tak tam byla dost divočina. Proto jsem se ujistil u kolegů, kteří tam byli minulý týden, že se tam situace mírně zklidnila. Abych nejel prázdný, tak jsem se ráno stavil na sklad a nabral 50 balení potravin. Na skladě byl i klučina, který pro organizaci s níž spolupracujeme dělá "fotografa". V praxi to znamená, že je to prostě kluk s iphonem. Poprosili mne jestli bych ho vzal s sebou, a tak jsem souhlasil. Obecně nejsem moc velkej fanda "žurnalistů" tady v terénu, pokud se nejedná o mé známé, kamarády, či lidi na doporučení, popřípadě o lidi, které vysílají sponzorské organizace, aby zkontrolovali situaci v terénu. Někdy se tu prostě potulují pseudožurnalisti, se kterými jsou akorát potíže, a oni se snaží přičlenit k humanitárním dobrovolníkům, aby se dostali na zajímavá místa a ušetřili za průvodce - fixery. Vyrazili jsme tedy do Soledaru a podle kouřícího komína jsme identifikovali obydlený dům. Byla to šťastná trefa, poněvadž obyvatel nás nasměroval na dům, kde sídlil "uliční výbor" (je zajímavé, jak tyto sovětské instituce stále přežívají). Jednalo se o postarší manželský pár, který měl seznamy lidí a organizoval rozdávání humanitární pomoci. Působili důvěryhodně a my jsme tedy mohli vše vyložit na jednom místě. Pak jsme pokračovali pro naše drahé evakuované. Správná evakuace by se měla vejít do 5 až 10 minut, nicméně dnešní anabáze byla, jak ze špatného filmu. Tříčlenná rodina měla připravenou hromadu zavazadel tak na 2x2 metry a první dotaz byl, zdali si mohou vzít i televizi. Tak jsem na ně koukal, a vyjevil jim, že se jedná o evakuaci a nikoliv o stěhování, a že je pravděpodobně na jejich cestě čeká jízda evakuačním vlakem, a tudíž at si vezmou jen to, co sami unesou. To způsobilo chaos v jejich řadách a jako správná italská domácnost se začali divoce hádat. Do toho nám tam pracoval za plotem ukrajinský minomet, takže to bylo celé docela záživné. V těchto situacích je potřeba postupovat psychologicky delikátně. Jsou to obtížné momenty. Někdy je třeba shovívavě uklidňovat a někdy zase bouchnout do stolu. V tomto případě jsme kombinovali obojí, ale spíše byli trpělivý. Bylo totiž riziko, že nejstarší z můžů se typicky "blokne" a "zabejčí" a řekne, že nikam nejede a rodina tam zůstane kvůli němu. Někdy je to nevyhnutelné, ale tady jsme vydrželi a nakonec se nám je podařilo naložit do auta i s redukovaným nákladem. Tyto výjevy jsou pro mne vždy mementem, že nechci nic shromažďovat a už vůbec nechci abych na nějakých věcech závisel. Nechybělo málo a tito lidičkové by tam, kvůli televizi, zůstali a nechali po sobě střílet. Po cestě se už zklidnili, opadl z nich stress, předali jsme je do nemocnice, na shromaždiště a zítra budou pokračovat dál. Odpoledne pak do Slavjansku a Kramatorsku přiletělo asi 5 raket. Elektřina zatím je.Zítra je neděla a tudíž budu mít asi volno. PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Hlásím se po dlouhém dni. Vyrazil jsem ráno převézt evakuované lidi na autobus z Družkovky na Kramatorsk. Pak jsem měl jet s kolonou dalších dodávek, abychom odvezli vodu do jedné z osvobozených vesnic. Mírně jsem se opozdil, tak vyrazili napřed. Jel jsem přes Svjatohorsk, kde je most vyhozenej do vzduchu. Místní policajti mi řekli, že nefunguje přívoz. Vypadalo to na velkou zajížďku, ale nakonec jsem se dovolal kolegům přede mnou a ti mi řekli, že přívoz nějak funguje, akorát se opravuje. Náhradní cesta vedla doslova lesem. Při projíždění deokupovanými teritorii jsem viděl doslova tisíce zničených domů a infrastruktury. Vesnice jsou skutečně kobercově rozmlácené, každý druhý dům nese stopy války. Do toho pověstné lesy Svjatohorského národního parku jsou rozmlácené zaminované ohořelé. Celé to vypadá, jak kdyby kolem cest bylo rozsypané lego. V autě poslouchám audioknihu Den trifidů a místní reálie mi k tomu dělají autentické postapokalyptické kulisy. Vodu jsme vyložili a vraceli jsme se jinou cestou, abychom se pak dostali do kolony na další pontonový most za Lymanem. Vrátili jsme se až před šestou a čekáme, jak dlouho vydrží elektrika. Jsou věštěny zas nějaké pokusy o útoky na elektrickou síť, tak uvidíme. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska to zas bylo plnotučné, měl jsem za úkol vyzvednout 2 lidi na Bachmutu a 2 na Časiv Jaru. Vyrazil jsem trošku dřív, abych se stihl ještě nechat naložit humanitárkou, že když už tam jedu, tak ať se to zužitkuje. Odvezl jsem taky nějaké léky a svíčky z Ikey. Po vyložení humanitárky jsem jel na adresu lidí, které jsem měl vyzvednout, ale nenašel jsem je tam. Sousedky říkaly, že odešli někam na "daču". Vzhledem k tomu, že tam byl docela rachot, tak mi nezbylo, než po chvíli odjet s nepořízenou. Koordinace je čím dál složitější, lidi diktují špatné informace, na callcentru se to ještě ztratí v překladu a nakonec na místě ani není signál. Pokračoval jsem tedy na nedaleký Časiv Jar, kde jsem nabral další 2 lidičky. Bylo to trošku náročné, poněvadž to byla kombinace paní 77 let a její hendikepovaný syn 50 let a kočka, kterou paní nechtěla pustit z ruky a celé to bylo hodně emotivní až trošku patologické. Nicméně po cestě do Slavjansku se pasažéři uklidnili a já jsem je předal do jednoho z oddělení nemocnice, které momentálně funguje jako "hub" pro uprchlíky, kteří odtud pak putují dál. Při odchodu jsem se seznámil s nějakejma lékařama bez hranic, což bylo fajn. Odpoledne vypadla elektrika, zrovna když jsem se rozhodl si vyprat, klasika. Jinak všecko ok, ale jsem po dnešku docela unaven. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Přišel mráz, dnešní den byl zatím beze sněhu ale krásně arkticky jasný. Dopoledne jsem čekal na potvrzení evakuace staršího páru z Časov Jaru, nicméně nepřišlo a tak jsem čekal na vyexpedování humanitárky na Bachmut. Docela mne zajímá, co se stane, až tady napadne hromada sněhu a cesty nebudou nijak udržované. I proto má asi smysl teď navozit co nejvíc pomoci předtím, než se to ještě více logisticky zkomplikuje. Na Bachmutě jsem hledal nové humanitární centrum, kde bych mohl vyložit jídlo. Nejdřív se mi ho nedařilo najít, ale pak jsem se doptal. Na místě jsme však přišli na to, že bývalý kulturák je poničený a bez oken a tudíž tam není možné humanitárku uskladnit, protože v noci nikdo nehlídá. Jel jsem tedy na jedno z dalších osvědčených míst, kde jsem všecko vyložil. Po návratu do Slavjansku jsem jel natankovat a někde na kraji města něco přiletělo. Obecně tu v Slavjanskuje klidněji než v létě, ale stále čas od času něco bouchne. Omlouvám se, že moje každodenní reporty jsou poněkud ploché a repetitivní, ale prostě taková je realita. Jezdím podobné trasy, fotím podobné fotky, a situace se moc významně nemění. Já jsem ale za tuto formu rutiny docela vděčen, protože nenadálá oživení jsou většinou poněkud divoká. Říkám to furt, je to práce, jako každá jiná.... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska nebylo zprvu jasné co a jak bude. Respektive každý den začíná tak, že jedeme na sklad huanitárky a tam se, na základě podkladů, rozhodujeme, co dělat. Čeká se na potvrzení evakuací od koordinátorů, popřípadě se pak rozhodujeme, kam pojedem s humanitárkou. Dneska potvrzení nepřicházelo a tak jsem čekal, na skladě jsem se potkal a seznámil s dobrovolnicí, která taky jezdí na Bachmut a vyptal jsem si od ní další improvizovaná shromaždiště, kde je možné vozit humanitární pomoc. Druhá varianta je to rozvážet po sklepích "nablind", je to ale, podle mne míň elegantní způsob. Často se totiž vyrojí víc lidí, než kolik má člověk v autě pomoci a je z toho mrzení nebo i poštěkávání. Navíc na shromaždištích je vždycky někdo, kdo vede nějaké statistiky a má přehled a zpravidla i prověřený aparát na distribuci. Celkově je také vykládka rychlejší i kvůli tomu, že na místě většinou jsou nějací pomocníci. Vyrazil jsem tedy na nové místo na výzvědy. Kontaktní osobou byl pracovník bývalého obchodu, který ještě kupodivu velmi improvizovaně "funguje". Na Bachmutě to klasicky rachotilo, ale myslím, že trošku míň než v sobotu. Po návratu do Slavjansku jsem si skočil za odměnu do místní jídelny, která by mohla fungovat jako příklad "živoucí inflace" vzhledem k tomu, že ceny se tam mění co pár dní a stále rostou. Momentálně svádím boj s myšima v pokoji, skore je zatím 4:1. Stále nenasněžilo, uvidíme, co zítra. PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsem jel zase s humanitarkou do Bachmutu. Zkusil jsem nahrát jeho soundtrack. Na místní improvizované humanitární centrum jsem krom potravin přivezl i léky a plenky, které jsem z ČR přivezl. Zítra bude neděle, takže je volný den. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska to byla rutina. Jel jsem s humanitární pomocí do Bachmutu. Dneska to tam docela bouchalo. Lidí je tam ale stále hodně. Odpoledne se mi nakonec podařilo i řádně přezout pneu na nové gumy. Elektřina je tak na střídačku, takže toho využívám a postuju. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsme fungovali zase většinu dne bez elektriky, marně jsem se snažil najít fungující pneuservis, tak jsem si musel pneumatiku zalepit sám. Kvůli výpadku elektriky hapruje i mobilní a datový signál. To způsobuje, že se lidi nedovolají na evakuační horké linky. Jel jsem tedy s humanitárkou do Seversku, abych se podíval jak se to tam změnilo od září. Seversk je dost pobitý, hustota zkázy je tam tak dvakrát větší než co jsem viděl posledně. Humanitárku jsme vyložili u zbytků místní nemocnice, kde žije asi 30 lidí a pro ostatní z okolí to funguje jako hub. Díky moc za podporu, další zprávy snad zítra. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska vám referuji z auta na ulici, protože je velmi špatný signál, tak to zkusím stručně. Ráno jsme vyrazili s kolegou do Bachmutu, pro lidi na evakuaci. První dny tu vždycky mívám docela krušné, ale dneska to se to obešlo bez výraznějších krizí. Až na to, že se mi v Bachmutu nepodařilo najít naše pasažéry, respektive jedni se nacházeli na adrese, kterou už je velmi nebezpečné navštěvovat, takže jsme to přesunuli na jiný den s tím, že si budou muset přijít trošku blíž k centru. Na druhé adrese se člověk, kterého jsem jel vyzvednout nenacházel, běhal jsem po okolních domech, ptal se sousedů, ale vzhledem k tomu, že v Bachmutu už není signál, se mi človíčka najít nepodařilo. V Bachmutu už to deocela rachotí, ale lidí je tam ještě stále docela dost, tipl bych si určitě pár tisíc. S nepořízenou jsem tedy jel zpátky, pročež už téměř ve Slavjansku se mi pán ozval, že je momentálně na jiné adrese. A tak to tu chodí, pryč jsou ty doby, kdy se vozila každý den plná auta lidí. Začíná z toho být poměrně chirurgická práce. Následně jsem pak jel pomáhat s rozvozem humanitárky po Slavjansku, krom potravin jsem rozdal i část plenek pro seniory, které jsem přivezl z ČR. Zítra snad už budu mít dokumenty na výjez do deokupovaných teritorií, tak uvidíme , co dál. Zhruba ve 3 hodiny, když jsme dokončili práci něco přiletělo a Slavjansk se , stejně jako velká část Ukrajiny, ponořil do tmy. Ani jsem nestihl navštívit pneuservis, aby mi obuli nové zimáky a zalepili píchnuté kolo. No doufám, že se to zítra nějak podaří. Jinak s elektrikou je to špatný, stejně tak i signál a internet. Zvlášť, když se stmívá o půl čtvrté, tak je to docela divočina. Jinak je ale všecko ok, v baráku máme ještě teplo a v nádrži dost nafty (voda jsem z ní už vypustil - snad 😀 ). ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak dneska jsem konečně ráno dorazil do Slavjansku. Přijel jsem cestou od Charkova, přes Izjum. Nejen, že je tato cesta tabulkově "kratší", ale zejména vede přes nově deokupovaná, osvobozená teritoria. Když jsem v září naposled odjížděl, tak od Izjumu, který už dlouho drželi rusové, lítaly akorát rakety. Byl to zajímavý pocit, všude kolem cest se válí rozbitá těžká technika a okolní lesíky jsou proměněny v hromady spálené dřevěné suti a zbytků zničených ruských tábořišť, zatímco vesnice pomalu ožívají. Po příjezdu jsem si trochu odpočal a pak se vrhnul na vykládání auta. Vždycky mne překvapí, jak šílené jsou ukrajinské podzimy/zimy. Tma tu přijde kolem 4. hodiny a pořád prší a sněží a všude je bahno. V Slavjansku je docela teplo, ale všude je nekonečno vody. Dokonce i ve palivovém filtru mého auta, které si začalo stěžovat (to ale spíš bude místní naftou). Část nákladu jsem vyložil prozatím v garáži na domě, kde bydlím, část (pleny pro důchodce) jsem odvezl k distribuci na sklad. Jinak Slavjansk vypadá trochu civilizovaněji, než v září, hodně mu prospělo osvobození severních teritorií, dokonce tu občas funguje plyn a zatím i elektrika. Lidí je tu furt málo a v moc bytech se nesvítí, ale už jsem tu viděl i jezdit autobusy a pár nově otevřených obchodů. Uvidíme, co zítra, zdali se ještě budu potkávat s kolegama a rozkoukávat se nebo jestli už se najde nějaká práce. Díky moc za podporu, držte palce. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsem pokračoval ve svém putování Ukrajinou. Moc toho k vidění nebylo, především jen tma a mlha. V Zytomyru jsem doplnil zásobu léků a dalších drobností. Pak jsem pokračoval vytrvale směr Slavjansk. Mou spanilou jízdu přerušila až tradiční srážka s blbostí. Jeden blokpost po zákazu vycházení jsem ukecal ale druhý už ne. Takže se ukládám k spánku opět v autě 100km před cílem. Holt osud... rozkaz zněl jasně - nikdo nesmí projít. Tak snad zítra už dorazím do finále. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak jsem překročil čáru, je tu všude tma, tak nemám fotku. Všecko dobrý, přiblížím se k Žytomyru, zítra tam naskladním léky a valím směrem na Slavjansk. Díky, držte palce! 🙂 ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dobré zprávy ve spolek, zítra je den D kdy opět razíme na východ. Opozdili jsme se oproti původnímu plánu, nejdřív bylo nemocné auto a pak já, ale teď jsme již snad fit. Auto je plné hygieny, spacáků, lihu do vařičů, svíček a podobných sezónních potřeb. Jedeme klasicky přes Žytomyr směr Slavjansk. Tam nás čeká pomoc při distribuci humanitární pomoci a případné evakuaci. Zároveň již máme objednané "buržujky" a plán je zprostředkovat alespoň malé skupině lidí teplo. Držte palce, díky moc za štědrou podporu, snad se do Vánoc stihnu vrátit. Budu opět o všem aktuálním informovat 🙂 PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Milí přátelé, po kratší pauze Vás zase zdravíme. Rádi bychom Vám představili naše podzimní plány. Na začátku listopadu se chystáme na další výjezd za evakuacemi do Slavjansku. Hlavním tématem bude opět vyvážení lidí z frontových měst a rozvoz humanitární pomoci. Dalším velkým úkolem, který před námi leží, je boj s generálem Zimou. Krom velkých strádání způsobených bojovými aktivitami se k neštěstí obyvatel Donbasu a potažmo celé Ukrajiny připojuje přicházející zima. V tomto ohledu jsme pomáhali každoročně, nicméně letos bude měřítko potřeb nezčetněkrát větší. Posledních 7 let byl problém se dřevem a uhlím zejména v Krasnogorovce a Marince, protože tam bylo zničené plynové vedení. Tato situace je však momentálně na celém Donbase a k připojily se i významné výpadky elektřiny a vody. V létě to byla nepříjemnost a komplikace, teď se to stává otázkou přežití. Protože už v létě bylo jasné, že válka jen tak neskončí, jsme se rozhodli již před časem rozhodit sítě, a zkusili jsme vyzijstit, jestli naši partneři jsou schopni dodávat pomoc i v tomto ohledu. Věc se má tak: naši spolupracovníci jsou schopni vyrábět klasické "buržujky" - kamínka na bázi barelu nebo tlakové nádoby přibližně za 140 eur tzn. přibližně za 3500 korun. S dřevem a uhlím je to složité, nicméně hledají se alternativy v pilinových briketách. Brikety se pohybují - podle kvality - mezi 150 až 350 eury za tunu. Průměrně tedy odhadem okolo 6000 korun. Pokud bude k mání dřevo, tak okolo 100 eur za metr krychlový. Pro nás je to důležitá zjištění, protože víme, že pomoc zprostředkovat lze a že Vám můžeme tuto informaci tlumočit. Začínáme tedy sbírat peníze na teplo a modlit se za mírnou zimu. Pokud by Vás toto téma zlákalo a chtěli přispět konkrétně na tuto položku, tak nám do poznámky k daru na náš transparentní účet připojte klíčové slovo „teplo“ nebo něco podobného. Rádi bychom se pak na místě zúčastnili distribuce této pomoci. (2501357517 / 2010 ib.fio.cz/ib/transparent?a=2501357517) Víme, že pro mnohé z Vás je otázka energií a tepla „žhavým“ tématem i zde v ČR, ale situace na Ukrajině je momentálně skutečně tragická a z roku 2014 víme, že lidé, zejména senioři a nemocní, reálně umrzali či z důvodu akutní zimy přišli o zdraví. Já si z některých zimních sezón, strávených na Donbase, dobře pamatuji, že zima zde umí být velmi krutá a teploty okolo -20 stupňů nebyly výjimkou. Obracíme se na Vás tedy opět s touto prosbou a doufáme, že se nám podaří v této nelehké době pomoci našim bližním, tak jak to bude jen možné. Díky PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak hlásím, že už jsem v Brně. Cesta byla rychlostí světla. Rozhodl jsem se, že pro mne neplatí zákaz vycházení a tvářil jsem se na blokpostech velmi přesvědčivě, a se štěstím jsem tak mohl využít nočních hodin, kdy na dálnicích bylo jen pár kamionů. Stejně tak brzký příjezd na polské hranice způsobil, že tam ještě nebyla kolona. Cesta byla fajn. Díky moc za podporu, teď si chvilku odpočnu, dospím a pomalu začneme plánovat nějaká setkání, je co vykládat a i vy máte jistě mnoho témat k probrání. O tom co se děje na místě Vás budeme informovat i nadále. PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsme měli zase jen svoz nekolika lidi na autobus. Původně jsem měl v plánu vyrazit domu až v půlce týdne, ale zítra a pozítří bude volno a tak asi nemá smysl čekat. Vyrazil jsem tedy po necelém měsíci zas směr ČR. Po cestě se ještě možná zastavím k některým svým známým spolupracovníkům. Domů se těším a to i na naše setkání, které určitě v blízké době zorganizujeme. Těším se na Vás a díky za podporu. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Včera a i dneska bylo o něco míň práce. Vlastně jsem akorát dopoledne v dodávkách sváželi lidi na autobus. Lidí nebylo tolik a tak se tam vešli. Volné odpoledne jsem strávil plánováním a telefonáty s našimi partnery. Přemýšlím, že příští týden už to bude měsíc, co tu jsem a pomalu začínám plánovat návrat do ČR. Snad zítra bude zas trošku víc práce. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak dneska jsem si zas zahrál na tiktokera a zkusil střihnout nějaký video. Ráno jsem jel vyzvednout rodinu na kraj Slavjansku, kde jim to předevčírem přiletělo. Odvezl jsem je do Kramatorsku, kde jsem je přesadil do většího mikrobusu, který měl ještě pár volných míst. Pak jsem zavolal koordinátorovi humanitárky a ten mi řek, ať odvezu humanitárku na Bachmut. Tak jsme spolu ještě s jedním kolegou ve dvou dodávkách vyrazili. Po cestě mi ještě koordinátor evakuace napsal, že tam někdo zapomněl vyzvednout mladého osmnáctiletého kluka, tak jsem ho pak rovnou po cestě zpátky nabral. Dneska bylo podivné počasí - nad Bachmutem se mísily bouřkové mraky a dým požárů, kteréžto hasiči už ani nezkoušejí hasit, protože jsou způsobeny dělostřeleckou palbou a taky jim už došla voda v zásobnících, tak nám aspoň pomáhají vyskladňovat humanitárku, lidi loví vodu v jamách z probitého potrubí po velkých kalibrech ... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dnes jsem vozil humanitárku. Původně jsem měl dobrat lidi, co by se nevlezli do autobusu, ale všichni se vešli a tak jsem jel na sklad. Jezdil jsem pak po smluvených adresách a vykládal přidělené množství. Musel jsem ale při hledání jezdit opatrně, páč jsem měl tak 1,6 tuny nákladu a stav silnic by mohl opět způsobit zlomení zadních lisťáků, což se mi zde již 2x podařilo. Nakonec jsem ale všecko v klidu našel. Pak už jsem jen odpoledne dospával neklidnou noc. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska bylo dost práce, dostal jsem za úkol vyzvednout 7 lidí z Bachmuta. Problém byl v tom, že to bylo na pěti různých místech. Po delším hledání se ale podařilo všecky bludišťáky posbírat a vyrazil jsem na Pokrovsk. Vždycky když naloďuju lidi, tak rozdávám letáky s kontakty na horkou evakuační linku, kde si lidé mohou odvoz domluvit. Lidí posedávajících okolo je bohužel vždycky dost. Dneska jsem si v Bachmutě, kde už to docela kontinuálně rachotí při rozdávání těchto letáků říkal, že si vlastně docela uměle vytvářím další práci, protože až se situace zhorší natolik (například když vám panelák "prohrábne" ruská raketa jako na videu), že se místní rozhodnou prchat a zavolají si na linku, tak do těchto míst budu muset zase znovu. Tato představa se mi moc nepozdává, nicméně zaháním pochmurné myšlenky a soustředil jsem se na dobrý pocit, když konečně všechny nalodím a vyrážíme pryč od fronty. Zítřek by měl být klidnější, protože asi budu jen pendlovat po ose Kramtorsk - Slavjansk a svážet lidi na evakuační bus. Ukrajinci jinak včera/dnes začali něco jako ofensivu na jižní frontě. Osobně jsem v očekáváních spíše zdrženlivý a radši budu případně mile překvapen. Informace zatím nejsou moc žádné - je drženo intensivní informační embargo. Je otázka, jaký to bude mít vliv na nás na východě. Buď se frontě odlehčí, nebo se naopak rusové budou mstít. To se vše ukáže. Do toho jdou poněkud těžko rozklíčovatelné obstřely Energodaru, což je ale asi především hra nervů. Uvidíme, co další dny přinesou. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dnes jen stručně, protože byl volnější den. Ráno jsem akorát převezl skupinku 7 lidí z jednoho konce Kramatorsku na druhý. Vyzvedl je tam autobus. Byla neděle a tak sbory, které normálně fungují jako přestupní stanice jedou v omezeném režimu. V Kramatorsk něco v noci přiletělo a tak byly před domy již tradiční hromádky skla. Úklidové čety ale vždycky ráno naběhnou a všechno uklidí, zejména proto, aby se na silnicích neválely střepiny. Jinak byl přes den klid a večer bouřka. Uvidíme, co nás čeká zítra. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska byl intensivní evakuační den. Ráno jsem dostal informace k vyzvednutí lidí z Bachmuta. Vyrazil jsem tedy a jal se hledat adresy. Zpravidla se je vždy snažím si vyhledat dopředu ať se zbytečně nemotám. Je to ale obtížnější, než se může zdát. V mapách není vždy zanesené číslo popisné, respektive spoléhat se dá spíš jen na víceetážky-paneláky. Aby to nebylo tak jednoduché, tak mnoho ulic má více jmen. Po roce 2014 byly vysloveně sovětské ulice jako Lenina, Marksa, Krasnoarmějska a podobně přejmenovány na ukrajinské národní názvy. V praxi to často znamená, že třeba starší lidé pořádně neví na jaké ulici žijí. Velká část lidí se orientuje podle názvů obchodů. Při hledání v mapách musím kombinovat mapy.cz, google maps, internet a mé znalosti terénu. To vše v kontextu dvou azbuk a nekonečného počtu jejich liatinských transkripcí. Často tak jsem rád, že najdu ulici a na číslo popisné se doptávám na místě. V rozbombených a obstřelovaných městech je ještě navíc proměnná průjezdnost - takový Bachmut má několik silnic prostě rozbombených, že nejdou projet, a každý den se nově objevují další a další, zároveň Ukrajinci zaujali přípravu obranných pozic a ve spleti pravoúhlých ulic jeden směr prostě vertikálně přehradili. Dá se tedy projet jen na pár místech a jinak člověka čeká příjezd na vysněnou křižovatku, na jejímž kraji vás ale čeká nepropustný zátaras. Toto geografické okénko vedu k tomu, že než jsem našel první bábušku, tak to trvalo asi 20 minut. Pak už ale šlo vše po másle a z Bachmuta jsem si odvážel 5 lidí. Za městem mi ještě kolega předal 3 seniory. Nejstarší bábuška měla 92 let. Pro seniory jsou přesuny velmi náročné, ale bojovali srdnatě. Nakonec se nám ale podařilo do Pokrovska na vlak nějak dokutálet. Dovezl jsem je na místní církev, která funguje jako přestupní stanice, lidi nakrmí, mohou si tam odpočnout a popřípadě se tam hledají cílové destinace pro lidi bezprizorní. Pak už jsem valil zpátky na Slavjansk. Těsně před cílem jsem ještě potkal nešťastné vojáky, kterým došlo palivo. Tak jsem se s nima ještě rychle otočil na benzínku. Kluci se vraceli do Krasnogorovky a Marinky, tak jsme měli společné téma. Ukazovali mi videa jak na Marinku prší fosfor. Já jim zas ukazoval klíč od našeho domu v Marince, který ještě stále mám a vždycky vozím v autě. Akorát myslím, že dům je už na půl shořelý. Dnešek byl plnotučný, ruce mi smrdí naftou, kouřím poslouchám ruský bigbít a jsem spokojeně unaven... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dnes pohoda, odvezl jsem akorát 6 lidí z Kramatorsku do Pokrovska. Chtěl jsem se potkat ještě s kamarádem Polákem, ale už jsme to nestihli. Uvidíme, co zítra. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsem nevezl lidi, protože do poslední chvíle nebylo jasné, jestli pojede evakuační vlak, kvůli včerejšímu útoku na železnici.Jel jsem tedy s tunou a půl humanitárky na Bachmut a tam jsme vše vyložili na skladě u hasičů. Zítra nás asi čeká větší dávka lidí. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsme měli volno a byl tu docela klid. A bylo to asi dobře, vzhledem k tomu, že rusové trefili vlak na trase na níž pravidelně jezdí evakuační vlak, na který každý den vyvážíme lidi. Uvidíme, co zítra protože bez železnice možná bude nutné lidi odvézt na Dnipro přímo autobusy. Jinak Dnipro, Charkov a další větší města dneska hlásila zvýšené bombardování, tady se to nijak obvykle neprojevilo. Nemám rád čekání a už se těším zítra do práce. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska vše proběhlo hladce a stihlo se v podstatě za dopoledne. Ráno jsem jel vyzvednout nevidomého pána do Bachmutu. Byl vzorně připraven. Následně jsem pak vyzvednul ještě jednu dvojici v Konstantinovce a předal je na autobus v Kramatorsku. Zítra možná bude volnější den, protože sběrná centra pro uprchlíky nebudou pracovat, kvůli tomu, že je z bezpečnostních důvodů nařízen zákaz shlukování většího počtu lidí. Já si teda osobně myslím, že jestli se něco na den nezávislosti stane, tak to bude spíš ostentativně v Kyjevě nebo jinde ve velkých městech. Budeme doufat, že se rusové na nic moc nezmůžou. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska nás čekala evakuace za Mykolajivky u Slavjansku. Situace tam ještě není tak vyhrocená, ale je vidět, že z dříve živé obce je rázem město duchů. Lidi, jako na mnoha dalších místech, vaří na cihlových kamínkách a snaží se někde ulovit dřevo. V Kramatorsku jsem pak pasažéry přesadil na velký autobus a vydal jsem se na sklad, pomoct s převozem humanitárky velkých humanitárních organizací. Po poměrně vyčerpávajícím přeložení jsem si ve Slavjansku skočil za odměnu do poslední otevřené jídelny. Následně jsem musel do obchodu pro potraviny, kde jsem se dověděl, že nejspíš příští 3 dny budou větší obchody zavřené. Pozítří je totiž nejen smutné půlroční výročí začátku války, ale i ukrajinský den nezávislosti. Má velký symbolický význam a zejména ruští okupanti to budou chtít Ukrajincům nějak "osladit". Čeká se tedy klasický repertoár, zintenzivnění obstřelů na frontě, útoky na velká města, Kyjev, obchodní centra a shromaždiště lidí. Těším se, až to budeme mít za sebou a doufám, že rusům nerupne v bedně a neudělají něco s jaderným Energodarem. Ale zatím so far so good... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsem měl na východě volný den, tak bych rád poreferoval o táboře pro děcka v Užgorodě, který jsme s Vaší pomocí financovali a spolupořádali. Zúčastnilo se ho 20 dětí, z nichž 4 jsou uprchlíci z donbaské Avdijivky a Očeretina. Bydlelo se ve stanech u řeky, vařilo na ohni. Některé místní děti (převážně ty menší) si rodiče večer vyzvedávali a ráno zase přiváželi, ty starší zůstávaly na noc. Některá dítka tak spala poprvé ve stanu, v lese nebo obojí.Protože byl tábor docela krátký (týden), po volném víkendu jsme děti a ty mladší i s rodiči vyvezli na výlet do 40 km vzdáleného Čopu do akvaparku. Toto děti nadchlo snad nejvíc. Ani jedno dítko nebylo větší část dne na suchu. Tábor a výlet se konaly mezi 9. a 16. srpnem. Organizovali jej naši kamarádi Kolja s Mášou a jejich spolupracovníci, kteří do února spravovali 2 dětská centra v Očeretinem a Avdějevce a pak museli uprchnout. Momentálně organizují program pro místní i přesídlená děcka v Užgorododu a mají velké plány pokračovat. Jsme rádi, že s Vaší pomocí můžeme podporovat i naše "staré známé" a osvědčené projekty. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsme opět evakuovali Bachmut. Měl jsem možnost odvézt pětičlennou rodinku. Jejich táta pracoval před časem v Barum v Otrokovicích, tak jsme měli společné téma. Shodli jsme se na tom, že jsou to sice dobré pneumatiky, ale že patří pod Continetal, který potichu obnovuje výrobu v rusku, takže asi budem muset hledat alternativu. České okénko ještě doplnil voják, který nás na blokpostu kontroloval a vyklubal se z něj medik z Karlovky. Po cestě jsme měli ještě vyzvednout v Konstantinovce pána, ale ukázal se, že je ležící a tak jej radši vyzvedlo jiné auto, tomu uzpůsobené. Pak jsme valili rovnou na Pokrovsk na vlak a všechno proběhlo fajn. Večer jsem v obchodě ulovil opět po čase Znojemské okurky a tak "český den" pěkně zakončil. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska docela vyčerpávající den. Ráno jsem se nechal zasypat tunou a půl humanitárky a jel na Bachmut. Tam jsem u hasičů na skladě nechal pomoc vyložit a jal se hledat 3 adresy. Z nich se 2 rozhodly odjezd odložit nebo nejet vůbec. Nakonec jsme na Pokrovsk odvezli 4 lidi. Jednu bábušku jsem nejdřív hledal asi půl hodiny a pak následně přemlouval asi 10 minut - stejně se nakonec rozhodla nejet. O to smutnější je, že si myslím, že by převoz zvládla. Odvoz jí objednal vnuk, který je ale v jiné oblasti a po telefonu nás ubezpečil, že prý paní čeká na odvoz. Realita byla ale jiná. Paní od samého začátku odjezd odmítala, ledaže by jela sousedka a té se nechtělo. Přemlouvání lidí je hrozně složité. Nejde jim totiž nabídnout nějakou skvělou alternativu. Tím, že odjezd odkládali se už mnoho volných míst zabralo a aniž by člověk chtěl lidem lhát a přehazovat problém na další dobrovolníky, tak lidem nemůže slíbit o moc víc než odvoz a záchranu holého života. Dobrovolnické struktury mají ještě kapacitu, a dokážou se o lidi v nějaké formě postarat, ale jsou maximálně napnuté. V Dnipru je například o 300 tisíc lidí víc v podobě uprchlíků. Ukrajina byla chudá a není nafukovací. Nicméně tuto paní nepřesvědčil po telefonu ani syn, který si ji byl ochoten vzít k sobě. Dalším aspektem, který komplikuje přemlouvání je fakt, že k tomu jako podkres rachotí minomety a dělostřelectvo a není možné se z bezpečnostních důvodů dlouho zdržovat. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dnešní den byl opět docela vydařený. Měl jsem jet do Bachmutu vyzvednout lidi na evakuaci. Naštěstí mi ještě ráno operátor horké linky dal vědět, že část lidí si to na poslední chvíli rozmyslela. Vzal jsem s sebou 100 davek humanitárky od World Kitchen a jel jsem. Po vyložení humanitarky jsem jel pro 2 paní dceru a její maminku která měla 91 let. Obě vzorne připraveny. Měli jsme mírné zpoždění,ale autobus na Pokrovsk na nás počkal. Pak jsem ještě rozvozil pár věcí po slavjansku a měl klid. Teď tu zuří bouře a to je dobře protože se nedá tak moc střílet. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska to bylo dobré. Jeli jsme do Rozdolovky pro dva důchodce. Už předevčírem se mi ozvala jejich dcera, že vedle jejich domu přiletěly rakety a je potřeba je odvézt. Často ale tyto informace od příbuzných a dětí bývají zavádějící. Příbuzní překotně objednají na horké lince evakuaci, přičemž když se pak za riskantních okolností dojede na místo, tak se ukáže, že se lidé odjíždět nehodlají. Proto jsem si nechal včera potvrdit, že skutečně jsou připraveni.Ráno jsem se setkal s přáteli z ČR, kteří přijeli na návštěvu, a společně jsme vyrazili na evakuaci. Je důležité jezdit dopoledne, poněvadž je vypozorováno, že ráno a v první polovině dne bývá situace na frontě klidnější. Do vesničky mezi Soledarem a Severskem jsme dorazili včas a naši klienti nás očekávali vzorně připraveni. Sousedům jsme rozdali letáčky s telefonními čísly evakuace a po krátké obhlídce okolí jsme, za zvuků pomalu budícího se dělostřelectva, vyrazili zpět do Kramatorsku. Po splnění úkolu nás čekal zasloužený oběd.Kdyby každá evakuace vypadala tak jak dnes, tak by to bylo fajn. 🙂 ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska se všichni lidi na převoz vešli do autobusů, tak jsem převezl humanitárku pro spřátelenou organizaci. Byl jsem zase svědkem klasického davového šílenství, kdy bylo těžké vůbec k místu distribuce dojet, protože lidi by ztratili místo ve "frontě" nebo spíš chumlu. Poté, co jsme se s "papamobilem" prodrali davem jsme humanitárku vyložili a distribuci nechali na nebohých organizátorech. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska už to bylo konečně klidnější. Dopoledne jsem převezl 7 lidí na autobus na Pokrovsk. Odpoledne jsem pak dával dohromady auto, aby bylo na fungujících pneumatikách. Jinak je tu hrozný vedro, dneska tu bylo 36 stupňů. Večer jsme si stihli i něco ugrillovat a skočit do opuštěného bazénu. Takže dneska docela pohoda. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak z odpočinkového dne pochopitelně nic nebylo... 🙂 Dopoledne jsem se stavil za kamarádem kaplanem, co teď dělá zdravotníka. Předal jsem mu nějaké dárečky a léky. Pak mi zavolali ze spřátelené organizace, že je potřeba zajet k Soledaru na shromaždiště vyzvednout 10 čekajících lidí. Moc se mi tam nechtělo, protože jsem měl ještě od včera nasazenou na autě rezervu, když jsem při evakuaci proděravěl kolo, zároveň jsem byl včera svědkem jejich organizačního chaosu, nicméně co mi zbývalo. Po cestě jsem se přece jenom rozhodl, vyslyšet intuici a stavil jsem se do pneuservisu, aby mi zalepili včerejší kolo. Po příjezdu k Soledaru na sběrném místě nebyl z lidí nikdo, odjeli s někým jiným, a tak jsem vyrazil se zahraničním extraction týmem kamarádů z Anglie, Austrálie a Slovenska posbírat pár lidí do Soledaru. Rozdělili jsme se na 2 týmy. Soledar je už dost rozbitý a silnice jsou poseté střepinami a sutí, po chvíli cítím, že mi cuká volant. Pochopitelně jsem opět přišel o pneumatiku. Akorát tentokrát na trochu blbém místě a na předním kole. No nezbývalo než to dožgrondat kousek dál na bezpečnější místo a tam jsme se s Australanem pustili do rychlovýměny. Děkoval jsem Pánubohu za vnuknutí s pneuservisem, protože kdybychom neměli rezervu, tak jsem tam mohl auto, jako největší jouda, rovnou nechat. Šrouby šly dolů rychle a myslím, že jsme aspirovali na světový rekord ve výměně kola. Jediná ztráta byla jedna z mých oblíbených dýmek, kterou jsem měl zrovna rozkouřenou a někde ve shonu se asi vytrousila.Ze tří adres, na které jsme jeli, jsme klasicky odvezli jen jednu paní se psem. Ostatní si to rozmysleli, nebo měli 3 psy, nebo 6 slepic, prostě nechtěli. Zítra musím dát ráno auto dohromady, akorát musím začít šetřit materiál, protože náhradní pneumatiky mám už jen 2 a náhradních dýmek už jen 4. 🙂PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak dneska jsme do toho zase skočili rovnýma nohama. Ráno jsem na humanitárním skladě vyložil zbytek humanitárky, co jsem přivezl z ČR. Pak začala evakuace. Zabrala celý den, nicméně 8 lidí jsme vyvezli. Odvážíme lidi z okolí Soledaru a Bachmuta, kde je momentálně soustředěn ruský tlak. Dneska jsem opět absolvoval šílené rozhovory s lidmi, kteří žijí ve sklepech, ale nechtějí odjet. Zastavili jsme u jedné rodiny, která stála na ulici, byl tam s nima tak jedenáctiletý kluk. Ptal jsem se, jestli nechtějí odjet a oni mi k mému překvapení odpověděli, že už se naopak vrátili! Bydlí tak ve městě z kterého zůstala půlka a zbytek rusové co nevidět srovnají se zemí. Ještě si to musím nějak v hlavě rozebrat, ale takové situace tu nastávají denně.Potkal jsem dneska i tým cizinců, kteří evakuují. To bylo milé setkání. Jsem utahanej jak kotě, zítra snad bude trochu odpočinkovější den. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak jsem konečně na místě. Dneska jsem po strastiplné defacto třídenní cestě dorazil do Slavjansku. Cesta byla tentokrát nějaká úmorná a pomalá. Po cestě jsem se stavil k našim přátelům-uprchlíkům z Krasnogorovky, Uhledaru a dalších měst. Na hranici s Dnepropetrovskou oblastí dočasně obývají křesťanské rekreační centrum, žije tam asi 50 uprchlíků. Vyložili jsme tam část humanitární pomoci z ČR, s jejímž nákupem nám opět pomohla Diakonie ČCE - Humanitární středisko. Jednalo se zejména o léky, plenky, hygienické a sanitární potřeby. Děkujeme moc za pomoc!K večeru jsem dorazil na bázi do Slavjansku a zítra opět po měsíci vyrážím do terénu na evakuaci. Uvidíme jaká bude situace na "bojišti" a podle toho se zde zdržím. Rozhodně Vás ale zase budu, snad každodenně, zásobovat postřehy a poznatky z terénu. Moc děkujeme všem za štědrou pomoc, bez níž by se tento výjezd nemohl uskutečnit - pomáhejte nám prosím i nadále. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Všechny zdravíme. Od úterý jsme na cestě. Tentokrát jsme to vzali přes Užhorod, kde náši kamarádi z Avdejevky organizují příměstský tábor pro děcka (nejen) uprchlíků. Část týmu jim s táborem pomáhá.Ja jsem vyrazil na východ. V Zytomyru jsem vyzvedl léky. Cesta je pomalá a vyčerpávající,ale snad zítra dorazím do Slavjansku. Držte palce. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Po kratší odmlce se opět hlásíme s našimi plány!Chystáme se na další výjezd na východ Ukrajiny. Momentálně máme vizi pokračovat v evakuaci Doněcké oblasti, zejména okolí Slavjansku. Krom toho Vám ale předkládáme i další projekty, které by se Vám mohly zalíbit.• Primárně budeme potřebovat finance na naftu pro realizaci evakuace, je to momentálně nejvýznamnější položka našich výdajů. • Potřebná je i pomoc pro uprchlíky na cestě, ať už se jedná o lidi, kteří žijí v provizorních ubytovacích kapacitách a směřují dál na západ nebo ty, kteří bez ničeho uprchli jen někam dál od fronty. • Po vzoru minulého výjezdu bychom neradi přijeli s prázdnou a opět přivezli do ostřelovaných dědin i humanitární pomoc, léky, hygienu potraviny a zdravotnické a paramedické pomůcky.• Jako každoročně také plánujeme podpořit i aktivity pro děti. Tentokrát v trošku jiném módu, naši spolupracovníci se přesunuli k Užgorodu a tam pokračují v práci s dětmi, zejména s dětmi uprchlíků. Krom toho, že už delší dobu provozují kroužky, tak chtějí v půlce srpna zorganizovat i malý příměstský tábor. Rádi bychom jim s Vaší pomocí pomohli s obojím. Moc děkujeme za dosavadní podporu a prosíme o další. Situace na frontě se moc nezlepšuje a ruská vojska se pomalu ale jistě valí a počínají si velmi brutálně. Byla nařízena povinná evakuace, nicméně až praxe ukáže, co to vlastně znamená, každopádně se určitě navýší objemy vyvážených lidí. Zároveň bychom ale kvůli evakuaci neradi zanedbávali pomoc našim dlouhodobým spolupracovníkům, kteří se starají o uprchlíky, děti a seniory. Chápeme, že válka na Ukrajině už pomalu zapadla do běžného koloritu a navíc teď v době zdražování, inflace a dovolených je peněz nazbyt málo, nicméně Ukrajina potřebuje pomoc teď neméně než předtím, spíše naopak. Pokud byste rádi své dary nasměrovali na některou z konkrétních položek, o nichž jsme psali výše, tak nám to určitě dejte vědět do poznámky. Díky moc, že pomáháte PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak jsem včera večer dorazil do Brna. Na hranici udělali pěkný nový terminál, kde to docela šlape. Tenhle výjezd je po 38 dnech u konce, zkusím si trochu odpočinout a pak se vrátím ve velkém stylu. Už mám zamluvené lístky na přední místa v spektáklu zvaném: evakuace oblasti Doněcké. Tipuju že se vrátím na evakuaci Kramatorska a Slovjanska. Děkuji moc za podporu, nekončíme a budeme Vás informovat o tom, co se děje. Bez Vás by to nešlo. PAX ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak dneska jsem konecne vyrazil smer Zapad. Po ceste jsem jeste odvezl posledni evakuacni varku 7 lidi na Pokrovsk. Kolem Dnipra neco horelo. Jinak cesta ubihala vpohode a rychle, vsechny blokposty a kontroly ok. Az jsem jsem prijel do velikolepeho hlavniho mesta, ktere je strezeno, zcela zbytecne blokpostem, ktery produkuje gigakolonu. Tak tady uz pul hodky cekam.... Tak uvidime na kolik to jeste bude.... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska jsem navštívil Osgiliath (Bachmut). Přivezl jsem tam trochu humanitárky a potkal se s kamarády obránci, kteří nad tímto těžce zkoušeným místem drží stráž. Jsou to mí přátelé ze šťastnějších časů minulých, ale všichni jsou v pořádku. Bachmut bude pravděpodobně po Lysyčansku další msto, kam se budou upírat síly zla. Za posledních pár dní je hodně nových příletů a poničených částí města. Předtím jsem ještě odvezl na autobus na Pokrovsk 3 lidi z Družkovky, původně mělo být 5, ale 2 si to tradičně rozmysleli. Můj výjezd se chýlí ke konci. Cítím, že potřebuji dovolenou, i když asi ne hodně dlouhou. Držte nám všem palce a díky moc za podporu. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska to bylo monotónní a útrpné a celé se to motalo kolem opravy auta. Ráno jsem čekal na součástku, pak jsem čekal na to , až se dostanu v servisu na řadu. Nakonec se ze zdánlivě jednoduché operace na hodinku sestávající z vykroucení asi 7 šroubů a výměny silentbloku, stala šestihodinová bitva, vzhledem k tomu, že se vlivem rozsáhlé koroze ulomily 4 šrouby. Tudíž nezbývalo než zapojit svářečku. Původní pokusy o navaření a následné vytáhnutí zbytků šroubů selhaly, a tak tam naši mechanici prostě navařili šrouby nové. Ukrajinská vynalézavost je skutečně na hraně šílenství a geniality. Další poznatek je, že automechanici jsou ještě vulgárnější, než vojáci. Na večer tedy byla operace zakončena, všehovšudy zůstala jen jedna hadička, kterou nikdo nevěděl kam zastrčit a jeden šroub, který nebylo kam zakroutit. Dvojce mechaniků si po naléhání řekla stydlivě o 500 hřiven, tak dostali 1000. Teď už auto snad bude zase sloužit. Uvidíme, co nás čeká zítra, jedno je ale snad jisté, a to to, že mne čeká v blízkých dnech návrat domů. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska nic moc, ráno jsme prohlíželi auto a identifikovali jsme problém. Ulomený silentblok převodovky. Ta tam teď trochu plandá a je spíš jenom zaháknutá a ne přimontovaná. Při dalším náletu do jámy by se mi mohla převodovka a možná i motor odporoučet mimo automobil. Objednali jsme tedy díl, a doufáme, že nám ho zítra z Kyjeva nebo Dnipra přivezou. Pak se uvidí co dál. Dopoledne jsem se v tom hrabali a vzhledem k tomu, že jsem teď bez koňa, tak jsem dneska neevakuoval. Holt donbaské silnice jsou zrádné... ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tady ještě připojuji video, někteří z Vás třeba v Krasnogorovce i byli, tak Vás to může zajímat - shořela vlastně zadní půlka budovy. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Tak jsem dneska byl v Krasnogorovce. Ráno jsem se v Slavjansku nechal naložit tunou humanitárky a vyrazil jsem do Krasnogorovky. Za dobu mé návštěvy, asi dvouhodinové, bylo docela klidno. Budova církve je ale napůl shořelá a to zejména střecha. Čekalo tam na mne už 8 lidí na evakuaci. Pochopili, že čeho je moc, toho je příliš a využili příležitosti a nechali se odvézt do Iskry, křesťanského chatového resortu na hranici s Dněpropetrovskou oblastí, kde je to trochu více v bezpečí. Část lidí ale dál žije v naivním snu, že všecko bude dobré, a že to nějak přežijou, jako to dělali posledních 7 let. Je to absurdní a smutný pohled, když koukám na lidi, co tam zametají v ještě nedohořelé budově a doufají, že raketa znovu nepřiletí. Opět jsem slyšel fráze, že budou čekat "do poslednivo", když to slyším, tak mám chuť být vulgární. Zřejmě je třeba, aby přiletělo ještě pár raket a pak změní názor... Každopádně, radost mám z toho, že pár mých nejlepších přátel z Krasnogorovky se nám podařilo odvézt do bezpečí. Je to zvláštní pocit, 7 let jsme se na to připravovali, tušili, že to bude nevyhnutelné, ale popravdě už jsme začínali doufat, že to celé nějak vyplyne do ztracena, nicméně Krasnogorovka a další naše dědiny mají teď jen pramalou šanci, že z nich něco zbyde. Při převozu se mi podařilo najet do jedné z jam, které tu zkrášlují silnice. Od té doby mi trošku prochází vibrace do kastle a tak přemýšlím, že je to možná signál se pomalu obrátit k domovu. Jsem tu už víc jak měsíc, síly docházejí a válka ještě bude pravděpodobně trvat dost dlouho na to, abych si stihl udělat nějakou menší dovolenou :). Zároveň se mi zatím vždy vyplatilo dobře naslouchat svému autu, které umí odhalit mnohá znamení času. Uvidíme, co přinese zítřek. ... See MoreSee Less
View on Facebook
Dneska pro Vás mám ne moc dobré zprávy, před chvílí mi volali z Krasnogorovky, že město bylo silně bombené. Shořel dům naší spolupracovnice Iry, (už 2. v pořadí, první byt jí shořel podle mě někdy v roce 2016/7) a hoří i budova církve, bývalý dům kultury, který byl centrem našich aktivit, základnou i místem, kde jsme dlouhé měsíce, v součtu možná i nějaký ten rok, bydleli. Podobných míst je v Krasnogorovce víc, šla řeč o dalších 15 domech. Schválně jsem si v neblahé předtuše při své poslední návštěvě v Krasnogorovce, asi před 4 týdny, naši církev vyfotil. Je to asi konec jedné etapy. Volali jsme si Irou a pastorem a je pravděpodobné, že se tam zítra zajedeme podívat, přivezem humanitárku a ideálně odvezem ty, kteří už správně vyhodnotili, že je ten nejvyšší čas. Bojím se ale, že to zas tak moc lidí nebude, Krasnogorovka je ostřelována sporadicky, či intensivněji už od roku 2014, takže si mnozí lidi "zvykli" a posunuli svou toleranci až za rozumnou hranici. Ale uvidíme, zítra budeme moudřejší. Jinak pro forma - včera jsem měl volno, tak jsem nic nepostoval. Dneska jsem v Bachmutu vyzvedl 8 lidí, kteří se tam dostali z okolí Soledaru. Odvezl jsem je do Pokrovsku na vlak. ... See MoreSee Less
View on Facebook